Aztékové II - nejkrutější otrokáři lidské historie

Za necelých 200 let existence říše Aztéků byly pravděpodobně rituálně obětovány nejméně 2-3 milóny lidí, převážně otroků a válečných zajatců. Otázkou, co Aztéky k obětním orgiím vedlo, se zabývalo mnoho badatelů. Výzkumy a diskuze se dají shrnout do tří oblastí. Nejpravděpodobnější se zdá být jejich kombinace.

Kruté náboženství

Náboženskou podstatou lidských oběti bylo pro Aztéky v první řadě otázkou přežití. Aztékové podobně jako Mayové věřili, že svět se vyvíjí v cyklech. Podle aztécké kosmologie vedl bůh slunce Huitzilopochtli neustálou válku proti temnotě. Pokud temnota zvítězí, cyklus se zastaví a svět skončí. Aby Aztékové udržovali každodenní pohyb slunce po obloze a zachovali si své životy, museli Huitzilopochtliho krmit lidskými srdci a krví.

Jakkoliv je těžké si to představit, mnoho otroků, poražených vojáků i aztéckých občanů šlo k obětnímu oltáři ochotně a dobrovolně. Dát své srdce Huitzilopochtlimu bylo obrovskou poctou a zaručenou vstupenkou na požehnaný posmrtný život v armádě boha Slunce bojující proti silám temnoty.

Hrůzovláda a květinové války

Říše Aztéků nebyla celistvý útvar, ale stovky podrobených městských států. Lidské oběti a opulentní rituální obřady sloužily k zastrašení nepřátel a podrobených měst, která se velmi často snažila z nadvlády Aztéků osvobodit. Nakonec se také mnoho z nich velmi ochotně přidalo k malému vojsku Hernána Cortéze, které jen díky jejich pomoci dokázalo Aztéky přemoci.

Snaha o zastrašování a dokazování válečné nadřazenosti Aztéků se odrazila také ve způsobu jejich válčení. Uprostřed říše Aztéků kupodivu přežíval silný městský stát Tlaxcala. Místo rozhodující války, která by beze sporu skončila krvavým vítězstvím Aztéků, se obě strany dohodly, že budou bojovat takzvané květinové války. Jednalo se o slavnostní rituální bitvy, jejichž cílem bylo zajmout, nikoli zabít, co nejvíce nepřátelských bojovníků. Bojovalo se podle přísně stanovených pravidel: stejné počty válečníků, předepsané zbraně. Těchto bitev se na obou stranách účastnili především mladí příslušníci vládnoucích elit. Účelem tohoto podivného zvyku byl zřejmě pravidelný přísun obětí, výcvik mladých aztéckých válečníků a postupné oslabování nepřátelského státu.

Rituální kanibalismus

Poslední archeologické nálezy odhalují výmluvné řeznické stopy na kostech lidských ostatků v aztéckých lokalitách. Potvrzují tak historická svědectví a dřívější názory, že po vyjmutí srdce a rozlití jejich krve na chrámový oltář byla těla obětí dále zpracovávána. Lebka zůstala rituálně chrámu, těla byla pravděpodobně darována šlechticům a dalším významným členům společnosti.

Faktem je, že aztécká říše byla na středověké poměry velmi hustě osídlena. V jídelníčku Aztéků dominovala kukuřice a další plodiny vypěstované na terasovitých políčkách. Maso a v něm obsažené proteiny byly nedostatkové, protože Aztékové neznali a nechovali žádný dobytek.

Je tedy více než pravděpodobné, že se Aztékové uchylovali k rituálnímu kanibalismu. Ten byl podpořen vírou, že konzumovat maso osoby nabízené bohům bylo jako komunikovat s bohy samotnými. Rituální kanibalismus tak byl považován nejen za normální, ale také za velkou čest.