Království, jehož jedinou činností byl lov otroků

Pohádkové království

Byla to absolutní monarchie. Král byl nezpochybnitelným monarchou a vrcholem celého království. Vládl obklopen nádherným dvorem, měl stovky manželek a velmi početnou královskou rodinu. Pravda, mělo to i své nevýhody – korunní princové mezi sebou často soupeřili o moc a následnictví, takže na královském dvoře byla spousta zájmových skupin a intrik.

Práce nešlechtí

Kromě početné královské rodiny žili v království už jen prostí občané a otroci. Občané nepracovali, práce byla považována za velmi nedůstojnou a podřadnou, určenou pouze otrokům. Když se jeden cizinec krále zeptal, proč tomu tak je, král odpověděl: „Kdybych je poslal pracovat na pole, zabilo by je to."

Král vládl prostřednictvím centralizované byrokracie, kterou vykonávali prostí občané, kteří nemohli ohrozit jeho autoritu. Každý mužský úředník měl navíc u dvora ženský protějšek, který sledoval jeho činnost a donášel králi.

Válčení je práce pro skutečné muže

Království bylo organizováno výhradně pro válku. Nejen proto, aby rozšířilo své hranice, ale především proto, aby zajalo co nejvíce otroků. Otroci byli buď prodáni výměnou za zbraně, nebo pracovali na královských plantážích, které dodávaly jídlo armádě a dvoru. Pro neustálé vedení válek byla pro prosté občany zavedena branná povinnost a za tímto účelem se provádělo pravidelné sčítání obyvatelstva. Veškeré svobodné obyvatelstvo se tak zabývalo pouze válčením, správou dobytých území a obchodem s otroky.

Bohové žádají oběti

Kromě lidí království obývali také duchové. Tedy možná ne, ale lidé věřili, že existují; že každé stvoření, třeba strom nebo zvíře, má svého ducha. Věřili také, že přízeň duchů si lze naklonit poskytováním vhodných obětin, včetně lidských obětí, a uctíváním fetišů, což byly sošky či vysušené části těl zvířat i lidí obývané těmito duchy. Stejně jako lidé v tomto království i duchové měli svoji přísnou hierarchii a nejvyšším z nich byla Mahu, matka stvořitelka. Uctívání duchů a obřady prováděly kněžky, a aby v tom byl pořádek, pocházela nejvyšší kněžka dědičně z královské rodiny.

Každoroční stínání hlav

Jednou za rok král pro své poddané pořádal velkolepé slavnosti – v jazyce království nazývané Xwetanu, což volně přeloženo znamená "roční stínání hlav". Během těchto čtrnáctidenních slavností, jenž zahrnovaly zasedání královské rady, vojenské přehlídky a plánování dalších otrokářských výprav, bývalo totiž rituálně sťato nejméně 500 otroků, většinou válečných zajatců. Lidské oběti byly považovány za nezbytné jako pocta královské rodině a oslava válečných úspěchů království i jeho válečníků.

Když království navštívili další cizinci, byli těmito krutostmi šokováni. Žádali proto krále, aby takové nelidské zvyky zrušil. „Jsem králem tohoto lidu a musím ctít jeho zvyky. Pokud bych jim nedal lidské oběti, povstanou a obětují mne,“ odpověděl jim král.

Není to pohádka

Bylo to prostě hrůzostrašné království. Ještě hrůzostrašnějí však je, že takové království opravdu existovalo. Jmenovalo se Dahomey a vzniklo na území dnešního Beninu v západní Africe někdy kolem roku 1600. Po třech stoletích bylo roku 1892 naštěstí poraženo francouzskou cizineckou legií.

Bez Dahomey a řady dalších afrických otrokářských států, které Evropanům dodaly více než 95 % černých otroků z vnitrozemí Afriky, by atlantický obchod s otroky nikdy nedosáhl tak masivních rozměrů.