Muslim nesmí zotročit muslima, ale najdou se výjimky

Muslim nesmí zotročit muslima, zní jedno z velmi respektovaných pravidel islámu. Když ale chybí otroci, obezlička se najde. Třeba jako ve Střední Asii v 16.-18. století, kde uzbečtí Sunnité prohlásili perské Šíity za odpadlíky islámu, aby si zajistili přísun nových otroků.

Islámská náboženská komunita nikdy nebyla vnitřně homogenní. Postrádala centrální autoritu, jakou byl třeba papež v křesťanství, která by islám více sjednotila. Kromě sunnitů a šíitů jako hlavních směrů tak existuje velké množství islámských náboženských škol a sekt.

Sunnité a šíité

Rozkol mezi sunnity a šíity nastal ihned po smrti proroka Mohameda, který zemřel bez mužských potomků a nejmenoval svého nástupce. Jádrem sporu byla otázka, jestli Mohamedovým nástupcem musí být pouze příslušník Mohamedovy rodiny, nebo jestli to může být i jiný významný muslim.

Většinoví Sunnité tvrdí, že nástupcem proroka Mohameda může být kdokoliv, koho si muslimská komunita zvolí za chalífu, svého světského a náboženského vůdce.

Menšinoví Šíité trvají na pokrevním nástupnictví proroka Mohameda. Neuznávají Abú Bakra a následující chalífy zvolené za vůdce muslimů po Mohamedovi. Za jediného právoplatného nástupce považují až čtvrtého chalífu Aliho ibn Abi Taliba, Mohamedova bratrance a manžela jeho dcery Fatimy. Podle Šíitů jsou právě potomci Aliho a Fatimy po mužské linii bohem určení nástupci proroka Mohameda.

poznámka: Předpokláda se, že Mohamed měl 11 manželek a 7 dětí(6 detí měl s první maželkou Chadídžou), z toho 3 syny. S manželkou Chadídžou měl kromě 4 dcer dva syny: Prvním byl Kasim(598, Mekka – 601, Mekka) který zemřel v roce 601 krátce po svých třetích narozeninách a osm let předtím, než se jeho otec stal prorokem. Druhým synem byl Abdullah(611 – 613). Mohamed mu dal jméno po svém otci. Abdullah však zemřel ve věku 2 let v roce 613.
Třetím synem byl Ibrahim(630, Medina - 632, Medina) - matka Maria al-Qibtiyya zemřel ve věku 2 let.

Muslim nesmí zotročit muslima

dních principů islámu je zákaz zotročit jiného muslima. Tato zásada byla všeobecně respektována a obvykle přísně dodržována ve všech muslimských zemích. Platilo to dlouho i mezi sunnity a šíity, i když jejich soupeření občas skončilo velkým krveprolitím.

Safíovská říše

Zásadní změna nastala, když se na území bývalé Persie zformovala safíovská říše. V roce 1501 dobyl její zakladatel Ismá’íl významné město Tabriz a v následujících letech ovládl území dnešního Iránu a většinu Iráku. Roku 1507 se prohlásil prvním perským šáhem a založil tak safíovskou dynastii, která vládla přes dvě stě let až do roku roku 1722.

Nová říše přijala šíitskou verzi islámu jako státní náboženství. Silný šíitský stát byl trnem v oku většinovým sunnitům a byl trvale ohrožován osmanskými Turky na západě a Uzbeky na severovýchodě. Safíovská Persie začala být považována za nemuslimské území heretických odpadlíků od pravé islámské víry, což sunnitům otevřelo možnost zotročovat její obyvatele.

Střední Asie – křižovatka asijských národů

Oblast stepí a pouští západně od Kaspického moře, území 5 dnešních stánů‘ (Turkmenistán, Uzbekistán, Tadžikistán, Kyrgyzstán a Kazachstán), má barvitou historii, která je poměrně neznámá a často opomíjená. Historii Střední Asie ovlivnily starověké civilizace Persie a Číny, obchodní tradice Hedvábné stezky i vpády turkických a mongolských národů z asijského vnitrozemí.

Prvními historicky známými obyvateli byli iránští nomádi, kteří založili známá centra jako Samarkand a Buchara. Islám se zde prosadil již v 7. století jako součást expanze Arabů do Persie. V dalších stoletích sem začaly pronikat turkické kmeny, ve 13. století následované mongolskými hordami Čingischána. I jeho armády však z velké části tvořila turkická etnika. Čingischánova říše se po jeho smrti rozpadla na řadu malých vzájemně soupeřících nástupců.

Další čtení: Opomíjený arabský obchod s africkými otroky

Toho využili Uzbeci, kmenová skupina žijící severně od Aralského jezera, kteří oblast Buchary a Samarkandu na konci 15. století definitivně ovládli. Ve stejném roce 1507, kdy vznikla šíitská Safíovská říše, vznikl také sunnitský Bucharský chanát pod vládou Uzbeků.

Sunnité smí zotročit šíity

Nomádští a bojovní Uzbekové se usadili ve městech, ale fyzická práce jim zůstala cizí. Nutně tedy potřebovali otroky. Původní sunnitské obyvatelstvo na dobytém území zotročit nemohli, protože muslim přeci nesmí zotročit jiného muslima.

Zpočátku byla jejich poptávka uspokojena z Indie, v té době pod vládou muslimských Mogulů. Během několika století mogulské nadvlády však nabídka nevěřících hinduistů postupně vysychala a bylo nutné najít nový zdroj. Uzbeci obrátili pozornost na své dlouholeté protivníky, šíitské muslimy ze sousední Persie.

„Krátce před invazí Uzbeků duchovenstvo Střední Asie v čele s immámem Šams al-Dín Herátím vyhlásilo fatwu, závazný názor, potvrzující, že šíitští muslimové mohou být vzati do otroctví stejně jako nevěřící,“ píše ve své studii Nikolaj Veselovskij v roce 1873. ²

Turgun Fayziyev, současný uzbecký historik, potvrzuje: „Takové fatwy nebyly vydávány s cílem šířit slávu islámu. Jejich skutečným účelem byly politicko-ekonomické zájmy chánů, emírů a velkých vlastníků půdy.“ Fatwy byly nutné především pro legalizaci takového konání před běžnou muslimskou veřejností. ³

Výsledek ilustruje svědectví Barona von Meyendorfa, který jako vyslanec cara Alexandra I. Bucharu navštívil v roce 1820. Podle Meyendorfa byl Bucharský chanát zcela ekonomicky závislý na otrocké práci, a to jak v zemědělství a řemeslech, tak v administrativě. Počet otroků v samotné Buchaře odhadoval na 30-40 tisíc, v drtivé většině perských šíitů. ⁴

Další čtení: Tragický paradox islámského otroctví