Nevlastnit otroka byl v antickém Římě znak chudoby

Otroctví bylo v antice přirozeným prvkem rozdělení společnosti nejen v Sumeru či Babylonu, ale v celém antickém světě, jehož vrcholem se staly antické Řecko a Řím. I největší myslitelé jako Platon či Aristoteles vlastnili otroky a otroctví považovali za nezpochybnitelnou součást uspořádání světa. Humanisté té doby volali maximálně po slušném zacházení s otroky, zrušení otroctví je ale vůbec nenapadlo.

Paradox prvních demokracií

Jedním z paradoxů řeckých městských států i římské republiky před nástupem prvních císařů byla skutečnost, že v těchto prvních demokratických společnostech bylo postavení otroků horší než v autoritářských despociích. Pravděpodobnou příčinou bylo přísné rozdělení na plnoprávné občany republiky, kteří se podíleli na její veřejné a politické správě, a na ostatní, cizince či otroky, kteří tato práva neměli.

Čtvrtina obyvatel Athén byli otroci

Otroci byli považováni slovy Aristotela za „majetek, který dýchá“. V jeho době bylo v Athénách asi 100 000 otroků na 250 000 athénských občanů. Život otroků jako bezprávného majetku zcela závisel na osobnosti majitele. Otroky se stávali především váleční zajatci nebo se otrokem člověk narodil, protože otroctví bylo dědičné.

Sparťanské menšině sloužila drtivá většina

Ve Spartě se kromě běžných otroků objevují i helóti. Jednalo se možná o původní obyvatelstvo podrobené dórskými dobyvateli Peloponesu, zakladateli Sparty. Helóti byli státem vlastnění otroci a byli trvale přiřazeni k pozemkům, které obdělávali pro jejich vlastníky. Vlastníci pozemků je nemohli prodat, ani se k nim chovat jako ke svému soukromému vlastnictví. Když Sparta dobyla sousední stát Messénii, všichni podrobení se stali helóty a pracovali pro své uchvatitele. Odhaduje se, že v této době na jednoho Sparťana připadalo asi 7 helótů.

Vzestup Říma způsobil přebytek otroků

V době válek a územní expanze byl obvykle přebytek válečných zajatců, cena otroků klesala stejně jako motivace otrokářů o svůj „majetek“ řádně pečovat. Vzestup Říma tak vedl k dalšímu posílení otroctví, k růstu počtu otroků i ke krutějšímu a bezohlednému zacházení s nimi.

Na konci republiky v 1. století př.n.l. tak na území dnešní Itálie žilo přibližně 7,5 milionu lidí, z nichž asi 3 miliony byli otroci. Počet vlastněných otroků se stal měřítkem společenského statusu a bohatství. Pouhých 5 % nejbohatších Římanů, tedy asi 20 000, vlastnilo milion otroků. Většina římských občanů však měla jen pár domácích otroků. Nemít žádné otroky bylo společensky téměř nepřijatelné, byl to znak skutečné chudoby.

I otroctví se řídilo zákonem poptávky a nabídky

Po nástupu císaře Augusta roku 27 př.n.l. byly hranice římské říše ustálené a následovalo 200 let relativního míru – období, které britský historik Edward Gibbon označil Pax Romana nebo-li římský mír. Nedostatek nových válečných zajatců nemohl nahradit ani obchod s otroky, ani první piráti se základnou na Sicílii, kteří v honbě za dalšími otroky terorizovali lodní dopravu a drancovali pobřežní osady Evropy a severní Afriky. Nedostatek otroků a vysoká poptávka vedly alespoň k částečnému zlepšení jejich celkového postavení.

Propouštění otroků na svobodu prošlo také zajímavým vývojem. Zatímco v období přebytku otroků na začátku římské republiky bylo relativně časté, později se stalo především nástrojem pro udržení morálky v otrocké komunitě. I malá možnost získat svobodu vedla většinu otroků k poslušnosti a snaze zalíbit se svému pánovi. Nedostatek otroků ke konci římské říše pak sice vedl ke zlepšení jejich života, ale také ke zpřísnění možností být z otroctví propuštěn.