O milionech Evropanů odvlečených do otroctví

Pád římské říše

Po rozpadu západní části římské říše ustoupilo otrokářství v západní Evropě do pozadí a východní Evropa se stala hlavním zdrojem otroků pro Byzantskou říši a arabský svět. Expandující islám pronikal do Afriky i části dnešního Španělska. Na mnoho staletí ovládl středomoří byzantský a arabský obchod s otroky, zejména bílými křesťany.

Autor Dona Quijota byl chvíli otrokem

Již v roce 1198 je papežem Innocencem III. schválen Řád trinitářů založený ve Francii, jehož celý název 'Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců' vypovídá sám za sebe. V roce 1215 vzniká podobný Řád mercedariánských rytířů ve Španělsku. Oba řády pořádaly sbírky a podnikaly, aby získaly prostředky. Řád trinitářů měl ve svém statusu závazek použít jednu třetinu všech příjmů na výkupné. Členové řádu vyjednávali přímo v barbarských státech a občas zůstávali sami jako zástava za propuštěné, dokud nebylo zaplaceno celé výkupné. Asi nejznámější je vykoupení španělského spisovatele Miguela de Cervantes, autora známého Dona Quijota, který byl držen jako otrok skoro pět let, než byl v roce 1580 vykoupen trinitariány.

Otrokáři z Afriky jezdili až do Irska

Vrchol barbarského pirátství nastává zejména po vzestupu Ottomanské říše a pádu Cařihradu v roce 1453, kdy se na severním pobřeží Afriky konstituovaly tzv. barbarské státy (Maroko, Tripolis, Alžír a Tunis), jejichž hlavní specializací se stalo námořní pirátství. Barbaři zotročovali nejen posádky zajatých obchodních lodí, ale pořádali nájezdy na pobřežní osady Evropy od Itálie a Španělska přes britské ostrovy až po Holandsko. Jejich pozornosti neunikly dokonce ani pobřežní osady na Islandu. Nájezdy byly místy tak intenzivní, že vylidnily celé oblasti – například na Sicílii, v jihoitalské Kalábrii, ve španělské Andalusii a okolí Valencie a Malagy, ale třeba také městečko Baltimore na nejjižnějším výběžku Irska, které se po nájezdu v roce 1631 obnovilo až v 18.století.

Evropa radši platila pirátům výpalné

Je až neuvěřitelné, že ve stejné době, kdy tehdejší námořní mocnosti objevovaly nové světadíly a ovládly oceány, raději platily roční poplatek (tribut) těmto barbarským státům a vykupovaly své krajany z otroctví. V roce 1662 Anglie, která jen v letech 1609 až 1616 ztratila 466 lodí, uzavřela první takovou smlouvu s barbarským vládcem, ve které se zavázala platit roční tribut za ochranu svých lodí. Ostatní evropské státy ji následovaly, ale pirátství přesto pokračovalo. Současný americký profesor historie Robert Davis odhaduje, že od začátku 16.století do konce 18.století zotročily tyto barbarské státečky více jak milion Evropanů. ⁽¹⁾

USA došla trpělivost

Více jak třista let tohoto teroru paradoxně ukončily Spojené státy americké. Po vyhlášení nezávislosti USA v roce 1776 totiž přestaly být americké lodě chráněné smlouvou Velké Británie a této nové situace barbarské státy s chutí využily. Když v roce 1790 Alžír zajal 11 amerických lodí, americký kongres si byl nucen půjčit $642.500 na dohodnuté výkupné. Požadavky barbarských států se stupňovaly - například v roce 1797 USA zaplatilo $1,25 milionu, což představovalo 20% ročního federálního rozpočtu⁽²⁾ a přepočteno na dnešní hodnotu přes 20 miliard dolarů!⁽³⁾

Thomas Jefferson, velvyslanec USA ve Francii, byl jedním z prvních, kdo začal vystupovat proti tomuto státnímu vyděračství, když již v roce 1786 napsal: „bylo by jednodušší použít peníze na lodě a vojsko a přivést tak tyto piráty k rozumu, než je těmito penězmi uplácet."⁽⁴⁾ Po neúspěšném pokusu sestavit v Evropě protipirátskou koalici se k tomuto tématu vrátil v roce 1801 poté, co byl zvolen prezidentem. Odmítl další požadavky na zvýšení výkupného od Tripolského paši, který na oplátku vyhlásil USA válku. Jefferson vyslal do oblasti 6 fregat k blokaci a bombardování pirátských přístavů a po sérii konfliktů v letech 1801-1815, zvaných berberské války, USA donutilo barbarské státy k ukončení pirátství vůči americkým lodím bez placení dalších tributů. Evropské státy platily tributy až do roku 1830, kdy definitivní ránu barbarskému pirátství zasadila Francie dobytím Alžíru.

Nejen barbarské pirátství ukazuje, že otrokářství nebylo nástrojem jedné civilizace nebo rasy, ale všudypřítomnou realitou historie celého lidstva. O tom, kdo bude otrokářem a kdo zotročeným, nerozhodovala ani tak barva kůže jako síla otrokářů a slabost zotročených.