Petr Blažek: Jako sedlák si myslím, že se Evropa řítí hlavou proti zdi

Jako sedlák si myslím, že se Evropa řítí hlavou proti zdi a vzpamatovává se vždy, až když si o tu zeď rozbije ústa. U elektřiny vzala konečně na milost jadernou energetiku, u spalovacích motorů se začalo alespoň diskutovat, ale bohužel ještě není všem ideologickým nesmyslům konec.

Při prvních velkých povodních v letech 1997 a 2002 se ukázalo, jak lidé ztratili kolektivní paměť. Stačilo pár let druhé poloviny 20. století, kdy k nám příroda byla milostivá, a lidé zapomněli na nebezpečí povodní a stavěli si nemovitosti, kde se jim zlíbilo. Ostatně toto už se dnes mnohde děje znova.

A podobné je to bohužel i v jiných oblastech lidské činnosti.

Již několik generací lidí v Evropě nezažilo epidemie, hlad nebo nedostatek energie. Zvláště poslední generace městské elity je vychovávána v prachových peřinách, kde prakticky nikdy nezažili ani výpadek elektrického proudu. To způsobilo absolutní odtržení lidí od reality. Takže tito lidé dnes například odmítají očkování, nebo jim připadá zbytečné produkovat potraviny a energie s nějakým přesahem. Vždyť elektřina teče ze zásuvky a potraviny rostou na regále v supermarketu.

Tím, že pracují převážně v kancelářích státních institucí nebo nějakých nadnárodních koncernů, si neuvědomují ani potřebu energie na chod jejich úřadů. To za ně řeší většinou někdo jiný. Bohužel tyto skutečnosti vedou k tomu, že se tito lidé nechají snadno zblbnout.

Již minimálně 10 let běží zelená propaganda napříč celou unií. Tato propaganda, jako každá jiná, aby byla úderná, funguje heslovitě a zkratkovitě. Jenže v tom se mnoho lidí ztrácí a pak místo zamyšlení nad tím, jak to dělat lépe, dochází spíše k vymývání mozků (bohužel zvláště u mladší generace).

A na těchto lidech leží naše budoucnost.

Oni sedí na různých postech státní a unijní správy a vymýšlí, jak budeme žít za 15 let, čím budeme cestovat, co budeme jíst a ve finále i plánují, co tou dobou věda vynalezne a jak bude svítit slunce a foukat vítr.

To už jsme bohužel jednou zažili, komunisté také poroučeli větru, dešti a jak to dopadlo všichni víme. To, co mnohdy čteme na stránkách Ekolistu nebo Seznamu, si vůbec nezadá s agitkami padesátých let. A kdo s nimi jakkoliv polemizuje je ropák, agrobaron nebo uhlobaron – nepřipomíná vám to něco.

Ještě nikdy v minulosti žádný úředník ani dotace nepřispěli k rozvoji lidstva. Vždy to byl elán lidí, podnikatelů, vynálezců, vizionářů, kteří vymýšleli, vyráběli a stavěli nové věci. I takový výzkumný ústav, když tam nebudou ti správní lidé, tak z něj žádné dotace nic kloudného nedostanou.

A přesto se dnes děje to, že lidem bereme svobodu podnikání a svěřujeme naší budoucnost do rukou úředníků. Bruselské orgie s dotacemi již předstihly socialistické RVHP. Oni rozhodují, co se kde, v jakém množství a za jakých podmínek bude vyrábět. Pomocí tzv. taxametrie určují komu a za jakých podmínek půjčují banky.

A tak například nyní vyšlo najevo, že rok po vypuknutí války mají zbrojovky problém s financemi na výrobu munice, protože je před lety nějaký úřednický aparát zařadil do stejného stupně taxametrie jako nějaké hazardní hry. V Evropě se vůbec nevyrábí střelná bavlna – základ střelného prachu. No a jak už to v unii bývá, tak se vyčlenily dvě miliardy eur dotací, aby se to dohnalo.

Podle mého názoru by úředníci měli maximálně zasahovat tam, kde hrozí ztráta suverenity v zásobování strategickým materiálem. Což se právě v několika minulých letech ukázalo. Nedokázali jsme si vyrobit roušky, vsadili jsme na dovážený plyn, likvidujeme těžký průmysl a zemědělství.

Řeči, že musíme mít pouze ekonomiku s vyšší přidanou hodnotou, nás nenakrmí ani nám nepostaví silnice nebo domy. Evropa musí být soběstačná v takovýchto základní ukazatelích a zároveň to musí být i ekonomicky únosné. Právě proto je to potřeba nechat na těch podnikatelích, ti a následně trh vymyslí nejlacinější řešení. Stát by mohl dotovat maximálně nějaký pilotní projekt, třeba po dobu 3-5 let, ale pak už všechno musí fungovat samo. Jinak zabředáme do dotačních smyček z kterých se nevyhrabeme jinak než krachem.

Vrcholem ekonomiky i ekologie je energetika. Na její úrovni závisí vše od cen produktů až po výši inflace a samozřejmě i míra znečištění životního prostředí.

Současná krize ukazuje, jak se díky drahým energiím rozjela inflace a zdražilo téměř vše. Jestli chceme změnit svět, tak musíme v první řadě vybudovat nízkoemisní energetické zdroje, které budou nabízet levnou energii ve dne v noci, v létě v zimě.

Řeči o tom, že nějakou energii ušetříme, jsou víceméně zbožným přáním. Za prvé se všechno převádí na elektřinu a za druhé lidé tráví v práci stále méně a méně času, a pak se chtějí bavit. A je jedno jestli někdo jezdí na hory, nebo druhý chodí do bazénu, vždy to znamená spotřebu energií.

Utrácet miliardy za OZE, které pracují pouze občas, nám bohužel levnou energii nezajistí. Například koncem minulého roku byly 3 týdny, kdy prakticky nefoukalo ani nesvítilo, takže elektřina z OZE byla prakticky nulová. I když zvýšíme počet OZE třeba 100x, tak v takovém období bude zase čistá nula.

Znovu opakuji, je potřeba mít dostatek LEVNÉ energie a pak už státní úředníci nemusí řešit nic. Lidé, firmy, podnikatelé, města, obce, ti všichni si snadno a rychle spočítají, co je pro ně levné a efektivní. A pak si sami i bez dotací vyberou vozidla ne elektrický pohon. A kde to efektivní není, tak nastoupí vodík nebo syntetická paliva.

Ale opět, když nebude levná elektrická energie, nebude z toho nic. Naopak, lidé budou topit vším, co hoří a jezdit budeme v autech starých 50 let jak na Kubě. Když polovina lidí nebere ani průměrný plat, tak drahé energie a následné inflace způsobí sociální bouře (částečně už začaly), které nás rozhodně k žádné ekologii neposunou.

Vědci nás trvale ubezpečují o tom, že se mění klima a do budoucna bude počasí více extrémní. Všichni ekoaktivisti se tímto ohání. Ale místo, abychom se připravovali na extrémy, tak se modlíme k zelenému bohu. Slibujeme mu, jak všechno vrátíme před průmyslovou revoluci, budeme zase závislí pouze na počasí a doufáme, že se na nás zelený bůh přestane zlobit. Což je bohužel dnešní zelená ideologie.

My se nemůžeme moc ohlížet do minulosti, tam bylo klima chladnější. My musíme hledět do budoucnosti, kde nás čeká klima teplejší a s tím spojené extrémní sucha nebo naopak deště. To znamená: mít zabezpečené zdroje energie, ať různé typy jaderných zdrojů, ale i neustále udržovat zásobníky s palivem. Když sázíme stromy, tak takové, které jsou odolné proti suchu. Když budujeme nádrže na vodu, tak takové, které zabezpečí kvalitní vodu déle než jednu sezonu. Když zasahujeme do zemědělství, tak to dělat tak, abychom byli soběstační v produkci potravin (stačí v rámci Evropy) a ne, že budeme provozy likvidovat a potraviny dovážet.

Není přece možné, aby nám byrokratický aparát nařizoval, co a kdy budeme orat. Já sám pocházím ze zemědělské rodiny a zemědělstvím se živím celý život. A přesto nevím, na rozdíl od státních úředníků, kdy začnu příští rok sít. Jestli 25. února, nebo 25.dubna, jestli začnu sklízet 5. června, nebo 5. srpna. Jestli se tou dobou budu topit v blátě, nebo bude takové sucho, že do země nezaryjete ani dláto. To všechno jsem za svůj profesní život zažil a přesto nám tito lidé předepisují tabulky s termíny, jak máme hospodařit. A my jim musíme v předstihu hlásit co a kde budeme dělat. K tomu všemu nám zakazují další účinné látky na ošetřování rostlin a omezují se dávky hnojení.

Pracujeme v přírodě s biologickým materiálem. Na vývoji dnešního zemědělství se za posledních 200 let podílelo mnoho vědeckých kapacit. Existuje státní úřad Rostlinolékařská správa, kde sedí vzdělaní lidé v oboru a mají za úkol nás jednou za čas proškolit v oblasti ošetřování rostlin. Nechápu, jak je možné, že při rozhodování o tom, co se zakáže nebo povolí, nejsou v první řadě oslovováni tito lidé. O naší budoucnosti necháme rozhodovat amatéry. Je to naprosto stejné, jako kdyby úředník nařizoval doktorovy, co, kdy a jak vyléčit nebo vyříznout.

Evropa byla a je bohatá hlavně díky svobodě podnikání. V tomto směru nad námi čnějí ještě Spojené státy. Jestliže zde podnikání zařízneme různými byrokratickými opatřeními, z kterých plynou výše uvedené skutečnosti, tak samozřejmě padneme. Půlmiliardová Evropa neovlivní chod zbývajících současných 7,5 miliardy lidí. A ti nás nebudou muset ani porážet vojenskou silou, my se kvůli systému rozpadneme sami.