První hlasy proti otroctví
Přirozená touha každého člověka prožít svobodný a šťastný život narážela po většinu lidských dějin na potřebu zajistit si pro takový život potřebné zdroje. V soupeření o tyto omezené zdroje vždy vítězili silnější jedinci nad slabšími. Kulturně, ekonomicky a vojensky vyspělejší civilizace porážely ty méně rozvinuté. Vítězové si podrobili poražené a využívali, a často i krutě zneužívali jejich zdroje i práci pro sebe.
Otroctví - nezpochybnitelná součást antického světa
Otroctví tak bylo od nepaměti běžnou a všeobecně přijímanou součástí společenského uspořádání i ekonomiky bez ohledu na kulturu nebo náboženství, rasu nebo barvu kůže, dobu nebo místo. Proti otroctví se nevymezovali ani největší antičtí myslitelé, filozofové či umělci. A pokud ano, tak nezpochybňovali otroctví jako takové, pouze nabádali k tomu, aby se majitelé otroků o svůj „majetek s duší“ (Aristoteles) řádně starali a nebyli zbytečně krutí.
Aristofanés, hlavní představitel antické komedie, ve své politické satiře Ženský sněm1 kritizuje společenskou nerovnost mezi chudými a bohatými, mezi muži a ženami. Hlavní hrdinka Praxagora obhajuje před svým manželem Blepyrusem důvody, proč by měly ženy vládnout, aby vytvořily sociálně spravedlivou společnost:
Praxagora: A dokáži, že vše společné všem být musí a všichni žít z téhož. A nesmí jeden boháčem být a druhý chuďasem. Ani nesmí jeden mít polností lán a druhý ani k pohřbení místa. Ani aby jeden měl otroků dav a druhý ani jednoho sluhu ... Nejprve veškerá země se musí stát společným majetkem všech, i stříbro a soukromé jmění.
Blepyrus: Však kdo pak nám bude chtít vzdělávat tu zem?
Praxagora: No přeci otroci !!!
Před bohem jsou si všichni rovní, ale prakticky se nic nemění
Postoj k otroctví nezměnil ani rozmach moderních náboženství, zejména křesťanství a islámu. Jak Bible, tak Korán přijímají otroctví jako součást bohem daného řádu. Etický rozpor mezi rovností všech lidí před bohem a společenskou realitou je elegantně zdůvodněn pohanským bezvěrectvím či hříchem. Obě náboženství sice zakazují zotročovat své souvěrce, ale nejdou ani tak daleko, aby osvobodily ty otroky, kteří přestoupí na jejich víru. Středověká společnost není ani morálně, ani ekonomicky připravena uvažovat či dokonce přistoupit ke zrušení otroctví.
První stateční pouze mezi křesťany
Zatímco v islámském světě se vůbec neobjevují hlasy vymezující se proti otroctví, mezi křesťanskými mysliteli se objevují první stateční, kteří dokáží zaujmout názor proti převládající většině.
Svatý Řehoř z Nyssy, významný křesťanský teolog a učenec působící ve 4. století v turecké Kapadokii, je zřejmě první známou osobností, která se jednoznačně vymezila proti otroctví, které považuje nejen za kruté, ale především odporující přirozenosti a božskému záměru. Podle Řehoře Bůh stvořil člověka k obrazu svému a svěřil mu vládu nad ostatními zvířaty, ale nikoliv vládu nad ostatními lidmi.
V Západořímské říši přichází o několik desetiletí později se stejným názorem Svatý Augustin. Ve své knize O Boží obci dokazuje, že otrokářství je hříchem a nebylo součástí Božího plánu: „Bůh zamýšlel, aby člověk, kterého vytvořil k obrazu svému a nadal ho myšlením, vládl jen tvorům nemyslícím – nezamýšlel nadvládu člověka nad člověkem, ale člověka nad zvířetem.“ Svatý Augustin se však neomezoval pouze na teologické úvahy, své názory prosazoval v praxi – nutil církevní hodnostáře ve své biskupské diecézi v Alžíru, aby dali svým otrokům svobodu. Napsal dopis vládnoucímu císaři, ve kterém ho žádal o zákaz obchodu s otroky a zejména prodeje dětí do otroctví.
Teprve ve 13. století oživil a navázal na tyto úvahy Tomáš Akvinský, jeden z nejvýznamnějších křesťanských filozofů a zakladatel scholastiky, hlavní křesťanské filozofie až do nástupu osvícenectví. Tomáš Akvinský učil, že „podrobení jednoho člověka druhému nebylo součástí primárního záměru, bylo však vhodné a společensky užitečné ve světě postiženém prvotním hříchem.“ Důležitý však byl jeho závěr, že otroctví je hřích proti přirozenosti a prvotnímu božímu plánu. Jeho autoritou a závěry se zaštiťovala i řada papežů, kteří proti otroctví začali vystupovat, počínaje papežem Evženem IV. v roce 1435.
Sicut Dudum
Objevné zámořské plavby v 15. století změnily svět a ukončily středověk. Přinesly také zcela nové možnosti a výzvy. Křesťanská Evropa začala pronikat na nová území, nejprve na ostrovy v Atlantiku a podél západního pobřeží Afriky, později do Ameriky a dále. Rozvíjí se obchod s exotickými komoditami, objevují se nové plodiny. Současně se Evropané dostávají do kontaktu s domorodými obyvateli. Misionáři usilují o spásu jejich duší, obchodníci a vládci o zisk z nově objevených území a k tomu potřebnou pracovní sílu.
Kanárské ostrovy byly znovuobjeveny až v roce 1312. Na počátku 15. století byly jednotlivé ostrovy postupně dobývány dobrodruhy ve službách španělské Kastilie a jejich domorodí černošští obyvatelé Gaunčové byli španělskými obchodníky zotročeni, přestože řada z nich již přijala křesťanství nebo byla v procesu pokřtění.
Papež Evžen IV. proto v lednu 1435 vydává encykliku Sicut Dudum2. V encyklice jednoznačně uvádí, že černí domorodci jsou lidé, bytosti s rozumem a duší. Otroctví prohlašuje za hřích a jakékoliv argumenty a myšlenky, které ho obhajují, za věroučný blud. Nařizuje do 15 dnů osvobodit všechny otroky pod hrozbou exkomunikace. Jde o první dokument v dějinách lidstva, který otroctví odsoudil. Ke smůle Gaunčů neměla papežská encyklika žádný praktický dopad. Zisk byl pro Španěly důležitější než odsouzení jejich praktik papežem nebo hrozba exkomunikace.
Začátek dlouhé cesty
Ani papežské výnosy, ani ojedinělé morální apely středověkých křesťanských teologů, ani nárůst těchto hlasů během osvícenectví neměly šanci zastavit nebo významně omezit otroctví, které v lidské společnosti zapustilo hluboké kořeny. O to více je třeba ocenit a nezapomínat, že právě naše civilizace bílého muže o několik století později našla nejen morální vůli, ale i politickou a vojenskou sílu otroctví zrušit.