Stát chtěl snížit stavy potkanů. Místo toho je lidé začali chovat.

Každá regulace by se měla posuzovat ne podle toho, co její autor zamýšlel, ale k čemu motivuje. Zákon o nechtěných důsledcích platí univerzálně. Historie nabízí mnoho zábavných příkladů, jak různá státní opatření dosáhla pravého opaku, než zamýšlela. Například jak přiměla občany chovat potkany.

Potkani ve Vietnamu

V roce 1902 se francouzská koloniální správa ve Vietnamu potýkala s nárůstem případů dýmějového moru. Jedno z opatření, kterým chtěla jeho šíření zastavit, bylo snížení počtu potkanů v městské kanalizaci. Vzhledem k omezeným možnostem deratizace v té době zorganizovala městská správa ze svých zaměstnanců týmy chytačů potkanů.

Potkani jsou všude

Protože o potkany nebyla v kanalizaci nouze, stoupaly počty zabitých potkanů každým dnem. V dubnu roku 1902, kdy kampaň začala, zabily týmy zhruba tisíc potkanů za den. O měsíc později to bylo již více než 4 000 potkanů denně a 12.června téhož roku ztratilo život 20 114 potkanů.

S uplývajícím časem bylo jasné, že stávající týmy zabijáků nejsou schopné potkaní populaci výrazně omezit. Koloniální správa se proto rozhodla týmy posílit a oznámila občanům, že zaplatí jeden cent za každý předložený potkaní ocas. Ocas jako důkaz pro vyplacení odměny zvolili proto, že předkládání celých zabitých potkanů už bylo pro úředníky příliš.

Slibný začátek a smutný konec

Počáteční výsledky byly oslnivé. Obyvatelé města přinášeli tisíce ocásků. Úředníci zapisující počty přinesených ocásků si pochvalovali úspěšnost programu. Brzy se však začaly objevovat i mírně znepokojivé zprávy. V ulicích lze prý velmi často spatřit potkany bez ocasu. Čile rejdí sem a tam i bez ocasu. Úředníci s údivem zjistili, že někteří občané ne zcela v souladu s tím, co bylo plánováno, potkany pouze chytí, useknou jim ocas a nechají je běžet. Možná i proto, aby se mohli rozmnožit, což by znamenalo nové ocásky.

Situace vygradovala v okamžiku, kdy městští komisaři zjistili, že někteří obyvatelé hanojských předměstí systém dálé zdokonalili. Potkany už ani nechytali, rovnou je chovali na dvorku. Po tomto zjištění byl celý program zrušen a zapsán do historie jako slušný průšvih.

Regulovat dobře cokoli je velmi těžké

Hanojský případ je typickou ukázkou, jak snadno se může jakákoli regulace zvrtnout. Jak je těžké domyslet všechny důsledky toho, co je navrhováno. Že se v žádném případě nevyplatí podceňovat vynalézavost lidského ducha, když jde třeba o peníze.

Pokud nějaká státní regulace nechá kdekoliv sebemenší skulinku, dříve nebo později bude objevena. Spíše dříve. Tak jako voda vždy najde prasklinu, kterou může vytéct, stejně tak je vždy nalezena skulina v jakémkoli nařízení. A obratem využita a zneužita.

Co s tím?

Studujte historii a pusťte na to hackery

Možná by pomohlo, kdyby stát nechal připravit nějakou instruktážní knížečku s názvem „Poučení". Už ne z krizového vývoje, ale z chyb minulých. Knížečka by na konkrétních příkladech z minulosti ukazovala, jak lehké to je nechat někde díru. Je totiž moudré učit se z chyb ostatních.

Stát se může inspirovat i u soukromé sféry. Odolnost počítačových sítí se testuje pomocí takzvaných penetračních testů. Firmy si najmou ty nejlepší hackery a zaplatí jim za to, aby se snažili dostat do jejich sítí a prolomit ochranné prvky.

Možná by stát měl udělat to samé. U důležitých zákonů napřed zaplatit těm nejlepším z nejlepších, aby našli nějakou skulinu. Představa, že platíme zloději, aby se nám zkusil dostat do baráku, je jistě nepříjemná. Ovšem z hlediska ekonomického dává hluboký smysl.