Třetina populace v domorodé Africe byli otroci

Otroctví bylo běžnou součástí všech lidských společenství. Nejinak tomu bylo v domorodé Africe, bez ohledu na pozdější vliv arabského (od 7. do 19. století) a atlantického (zejména 17. a 18. století) trhu s otroky. Otroctví se v Africe stalo natolik součástí každodenního života, že na mnoha místech přetrvává dodnes.

Otroctví bylo vždy přirozenou součástí africké domorodé společnosti

Většina Afriky byla vždy osídlena množstvím malých kmenových společenství, která mezi sebou neustále soupeřila o zdroje a vliv. Výsledkem tohoto neustálého boje bylo množství válečných zajatců. Odhaduje se, že otroci vždy tvořili zhruba třetinu obyvatelstva¹. Domorodé otroctví v Africe se poměrně lišilo od naší představy otroctví, neboť bylo silně ovlivněno zvláštnostmi afrického kontinentu.

Geograficky se Afrika velmi liší od Euroasie. Severojižní orientace afrického kontinentu, střídání zeměpisných pásem, tedy i pruhů pouští, savan a tropických pralesů, hornatý terén a nesplavné řeky, nepříliš členité pobřeží s minimem ostrovů a vhodných míst pro přístavy, to vše zásadně omezovalo migraci obyvatel a kulturní výměnu, dopravu a dálkový obchod a v konečném důsledku i celkový hospodářský a společenský pokrok.

Kolik máš otroků, tak velký jsi pán

I z tohoto důvodu se v Africe nevyvinulo vlastnictví půdy, a domorodé elity tak odvozovaly svoji prestiž a moc od vlastnictví movitého majetku – mimojiné i otroků. Vzhledem k omezeným možnostem dopravy byl i obchod soustředěn na komodity, které byly drahé a snadno přemístitelné nosiči – zlato, slonovina, otroci (kteří byli zároveň i nosiči).

Rozhodovala síla, nikoliv náboženství nebo barva kůže

Ze stejných důvodů nevznikaly v Africe územně rozsáhlé státní útvary – bylo obtížné je vojensky ovládnout a mocensky spravovat, navíc jednotlivá zeměpisná pásma vyžadovala zcela jiné hospodářské a vojenské prostředky. Není náhodou, že největší africké říše té doby vznikaly v oblasti zvané Sahel. Sahel je pruh stepí a savan ohraničený na severu Saharou a na jihu tropickými rovníkovými pralesy – táhne se 6000 km napříč Afrikou a místy je až 1000 km široké, od dnešní Mauretánie a Mali, přes Čad a Súdán až po Eritreu a Etiopii. Velké oblasti Sahelu bylo snadnější ovládat díky velbloudům a koním, ale žádná z těchto říší se přes mnohé pokusy nerozšířila do oblasti lesů a pralesů na jih, protože zde nebylo jejich jízdní vojsko žádnou výhodou.

Jednalo se o říše založené na původním africkém náboženství, jako byla starověká Ghana (750-1076) a její muslimský nástupce Malijská říše (1235-1645) na západě (pozn. říši Mali později vystřídala říše Songhaj se slavním městem Timbuktu), otrokářské státy Kanem (700-1380) a Bornu (1380-1893) ve středu Sahelu založené muslimskými nomády, až po nubijskou a kupodivu křesťanskou říši Dongola (540-1315) na východě v oblasti horního toku Nilu. Ve všech těchto říších byla zotročena alespoň třetina obyvatelstva a všechny se velmi aktivně zapojily do arabského obchodu s otroky.

Kam se zajatými muži ... ?

Africké domorodé otroctví nebylo primárně motivováno nedostatkem pracovní síly, i když část mužských otroků byl využívána ve zlatých a solných dolech. Na několika místech severozápadní Afriky a na ostrově Zanzibar vznikly i plantáže, ale to byly spíše výjimky. Ženy a děti se mnohem lépe uplatnily v domácím otroctví a obvykle se postupně zařadily do komunity, byť jako nižší vrstva, a tím komunitu i vládnoucí elitu posílily. Mužští otroci se někdy také začlenili do komunity, obvykle jako „otročtí bojovníci", častěji však představovali jakožto váleční zajatci problém - hrozilo nebezpečí útěku a šlo o potenciální budoucí nepřátele. Zde je pravděpodobně důvod, proč byli často raději zabiti, prodáni do vzdálených oblastí, odkud se nemohli snadno vrátit, a v neposlední řadě i rituálně obětováni. Otrokářské království Dahomey na území dnešního Beninu ještě v 19. století praktikovalo roční slavnosti, při kterých bylo každý rok obětováno nejméně 500 mužských otroků².

... prodáme je Evropanům !

Je zajímavé, že evropská poptávka po mužských otrocích jako pracovní síle na plantáže Nového světa byla pro africké vládce vlastně velmi vhodným, a z jejich pohledu humánním řešením přebytku mužských válečných zajatců. Zabili tím dvě mouchy jednou ranou - zbavili se potenciálních nepřátel, a ještě za ně získali ceněné evropské zboží a zbraně.