Kolébka civilizace formalizovala otroctví

Naši první prapředci, lovci a sběrači prvobytně pospolné společnosti, asi otroctví v dnešním smyslu neznali. Jakmile ale lidstvo začalo vytvářet složitejší společenské struktury než tlupy, došlo k rozdělení na společenské vrstvy. Silnější vládli slabším. Poražení, pokud nebyli zabiti, byli zotročeni vítězi. Otroctví se v lidské společnosti vyskytovalo od nepaměti.

První písemné památky

Mezopotámie, oblast mezi řekami Eufrat a Tygris převážně na území dnešního Iráku a Íránu, byla kolébkou civilizace. První sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Již nejstarší dochované písemné památky odkazují na otroctví jako běžnou záležitost praktikovanou ve společnosti tisíce let před tím, než byly napsány.

První a asi nejstarší zákoník sumerského krále Ur-nammu z 21. stol. př. n. l. se dochoval na hliněné tabulce. Rozluštěná část obsahuje 32 zákonů, z nichž 8 upravuje záležitosti otroků.

Známější zákoník babylonského krále Chammurapiho z 18. stol. př. n. l. byl vytesán do kamenné stély. Ze zákoníku vyplývá rozdělení společnosti na vlastníky půdy, svobodné lidi a otroky. Známé „oko za oko, zub za zub“ platilo pouze mezi sobě rovnými. Pokud svobodný poškodil otroka, byl potrestán pouze peněžitým trestem.

Pochopitelně, že ani Sumerové a Babyloňané otroctví nevynalezli. Pouze byli první, kdo vytvořil tak vyspělou civilizaci, že vznikla potřeba i schopnost kodifikovat její základní pravidla. Existujícímu otroctví (de facto) dali formální společenský a právní statut (de jure). Jejich kulturní i právní dědictví se stalo základem všech dalších antických říší.

Povaha otroctví v ranné antice

Prvními otroky zřejmě byli váleční zajatci. Populace otroků se rozšiřovala i dalšími způsoby. Svobodné osoby mohly prodat sebe nebo častěji své potomky do otroctví. Mohly propadnout do otroctví kvůli dluhům. Později, zejména v antickém Římě, se otroctvím trestaly také vážné zločiny.

Většina otroků byla z počátku majetkem králů, kněží a chrámů a jen relativně malá část byla v soukromém vlastnictví. Byli využíváni k obdělávání polí a péči o stáda svých královských a kněžských pánů. Jinak hráli malou roli v ekonomické produkci, která byla většinou ponechána malým farmářům, nájemcům a řemeslníkům.

Pyramidy nepostavili otroci

Otroctví bylo běžným jevem i ve starověkém Egyptě. S nárůstem despotismu a centralizace moci do rukou zbožštěného faraóna byly postupně setřeny rozdíly mezi otroky a většinou svobodného obyvatelstva. Postavení egyptských rolníků - povinná práce na půdě a zákaz ji opustit, vojenská povinnost, i nucené práce na státních stavbách včetně pyramid - se vlastně od otrockého statutu příliš nelišilo. Naopak postavení některých skutečných otroků, zejména řemeslníků a pomocného chrámového personálu, bylo často nakonec lepší.

Krutý a těžký život většiny obyvatelstva vedl v pozdním období egyptské říše k nedostatku pracovních sil. Objevil se tak jedinečný typ otroků, který jinde nemá moc obdoby: ženy určené k plození dětí/pracovních sil.

Otroctví bylo nedílnou součástí antické civilizace

Civilizační dědictví Mezopotámie a starověkého Egypta se rozšířilo do celého Středomoří a Blízkého východu, aby vyvrcholilo v otrokářské společnosti antického Řecka a Říma. Spolu s ním se šířil i formální statut otroků a otrokářství jako samozřejmé a nedílné součásti antické společnosti.