Otrocké armády – jedinečný fenomén islámských říší

Armády vytvořené primárně z otroků se staly jedinečným rysem islámské společnosti. Mamelukové a Janičáři pomohli islámu k vojenské převaze a expanzi. Ti druzí pak přispěli i k jeho porážce.

Otroci byli občas využíváni i k vojenským účelům. Pořádek v Athénách udržovala městská garda, 300 Skythů, vlastněná městem. Mnoho antických panovníků nebo hodnostářů si udržovalo osobní ochranku složenou z otroků. Jako cizinci bez vazeb na nové prostředí, do kterého byli zavlečeni, byli zcela závislí na svém pánovi, a byli mu tak zcela oddáni. Tento spíše okrajový zvyk nabyl v muslimském světě zcela jedinečných rozměrů. Od 9. století se otroci stali dominantní silou v armádách islámských sultánů a chalífů. Převzali postupně i velení a v některých případech také vládu.

Mamelukové – rytířský řád muslimských armád

Arabské slovo mamluk znamená „vlastněný" a označovalo bílé vojenské otroky z jihovýchodní Evropy, Kavkazu a hlavně střední Asie.

Mamelukové se rekrutovali z malých chlapců, kteří prošli důkladným vojenským výcvikem a islámskou převýchovou. Armáda se stala jejich rodinou a smyslem života. Celý svůj život trávili ve společnosti svých druhů, bojem nebo válečnými sporty a výcvikem. Někteří byli za dlouhou službu propuštěni z otroctví, ale na jejich životě se tím příliš nezměnilo. Nejlepší z nich postupovali do velení a do sultánovy administrativy. Nejschopnější se mohli stát generály či dokonce vezíry. Jednalo se vlastně o vojenskou elitu muslimských armád a islámskou obdobu rytířských řádů křesťanské středověké Evropy.

Dynastie mameluckých sultánů

Rostoucí prestiž, pevná organizace a postupné pronikání z vojenských do politických pozic nemohlo skončit jinak než převzetím moci. V průběhu křižáckých výprav roste úloha mameluckých generálů. V roce 1250 je poslední sultán Saladinovy dynastie zabit palácovou stráží. Moc v Egyptě přebírá mamelucký generál Aybak, který je ale po 7 letech zavražděn a nahrazen dalším generálem.

Zásadním momentem upevnění moci mameluckých sultánů je však rok 1259, kdy nedaleko Nazarethu porazí Mongoly vedené Hulagem, vnukem Čingischána. Hulagu před tím ovládl Persii, dobyl Bagdád, Damašek a Allepo. Mamelucká vojska byla vlastně první, kdo uštědřil porážku rodině Čingischána a zastavil jejich expanzi.

Další čtení: Opomíjený arabský obchod s africkými otroky

Vzniká tak dynastie mameluckých sultánů, která z Egypta ovládla Sýrii a další středomořská i blízkovýchodní území na následující více než dvě století. Jejich vládu ukončila až roku 1517 porážka od nově nastupující muslimské mocnosti Osmanské říše.

Janičáři – vojenská elita Osmanské říše

Osmanská říše se držela tradice. Nejenže po porážce mamelucké dynastie nadále využívala vojenské i administrativní zkušenosti Mameluků, ale již dříve vznikla osmanská vojenská elita založená na otrocích, Janičáři.

Samotný výraz „janičář" znamenal v turečtině „nový voják". Janičáři byli rekrutováni jako malí chlapci, ale pocházeli především z Balkánu, který osmanští Turci ovládli po dobytí Cařihradu. Vznikl systém zvaný devširme nebo-li „daň v krvi". Jednalo se o povinnost nemuslimských komunit na dobytých územích pravidelně odvést určité množství mladých chlapců do řad Janičářů.

Většina Janičářů tak byli pečlivě vybraní a násilím odvedení mladí Bulhaři, Chorvaté, Bosňané, Srbové, Albánci, Řekové a Arméni. Stejně jako Mamelukové procházeli konverzí k islámu a vojenským výcvikem, aby se stali efektivní a privilegovanou elitou osmanské armády. I když byli formálně otroci, dostávali pravidelný žold a byli osvobozeni od všech daní.

Janičáři – elita příčinou úpadku Osmanské říše

Zatímco v 16. a 17. století byla janičářská pěchota obávanou vojenskou silou díky svému výcviku, disciplíně a odhodlanosti, postupně se Janičáři stali brzdou turecké armády a příčinou porážky Osmanské říše. V obraně svých privilegií bránili modernizaci turecké armády a postupně nebyli schopni konkurovat jízdě a dělostřelectvu evropských protivníků.

Další čtení: Aztékové svým bohům rituálně obětovali 2-3 milóny lidí

Jejich odpor vyvrcholil v roce 1826 ozbrojenou revoltou proti reformě turecké armády nařízené sultánem Mahmudem II. Povstání bylo potlačeno, jednotky Janičářů čítající 135 000 mužů rozpuštěny a na 6 000 jejich vůdců bylo popraveno. Pro Osmanskou říši a její armádu již bylo pozdě. Převaha moderních evropských technologií a mocností převážila. Osmanská říše ztrácela jedno území za druhým. Definitivní tečkou byla její porážka v první světové válce.